pondělí 6. června 2016

Přežili jsme první týden v Hampshire

Hello z Anglie a kraje Hampshire! Absolutně nechápu, jak se mi podařilo zabalit svůj život do jednoho kufru. Je to úplně jiná situace než balit se na dovolenou nebo výlet - nějaké tričko, kalhoty, mikina a spodní prádlo. Ale uvědomili jste si někdy, kolik věcí kolem sebe doma vlastně máte? Co oblíbené hrnečky, společné fotky, různé složky s papíry a dokumenty, oblíbené knížky, CDčka a tak? No tak já si to před týdnem uvědomila pěkně natvrdo, když jsem zjistila, že do 32kg se mi můj celý život prostě nevejde. Musela jsem spoustu věcí nechat někomu jinému, rozdat oblečení a věnovat i několik pytlů a krabic na charitu (slyšíš to Karmo???). A víte co? Spoustu těch věcí mi vlastně ani nechybí. Ale dost už o balení kufrů - určitě jste zvědaví, jak náš první týden a cesta vypadali...



Letadlo začalo klesat nad letištěm Luton a já si uvědomila, že vlastně už není kam couvnout. Ověšení obřími kufry a batohy jsme se přesunuli na autobusovou zastávku NationalExpress a já si naivně myslela, že se v Londýně krásně zorientuju, přece jsem tam už před lety byla?! Chyba lávky, tu offline mapu jsem si měla pořádně prohlédnout, možná bychom nezabloudili. No naštěstí jsme Victoria Train Station nakonec našli, nechali v úschovně naše neskutečně těžkou bagáž za ještě neskutečnější peníze (za 3 hodiny chtějí 6 liber za zavazadlo, tolik nás to nestálo ani ve Švédsku) a vydali se na rychlý průzkum města - rozuměj - bylo nám jedno, co je kolem nás za památky, měli jsme hlad haha :) 


Čekal nás poslední úsek cesty - vlak do malého městečka v Hampshire, kde na nás na nádraží už čekala naše "host mum". Musím říct, že jsem měla docela strach, že se nepoznáme. No víc lidí, co by byli tak ověšení kuframa jako jsme byli my, tam stejně moc nebylo, takže neměla chudák na výběr a šla si pro nás. První dny byly náročné - nové prostředí, nové jídlo, noví lidi (dokonce mluví jiným jazykem - ten britský přízvuk mě zabije, ať žije ten australský!) a především dvě roztomilé děti, se kterými se člověk chce co nejdřív skamarádit. My chůvy to máme prostě těžké - celý den kreslit princezny a auta, pfffff. 



Kdybych měla shrnout, co bylo na prvním týdnu nejtěžší, byla by to určitá nejistota, co se od nás v danou chvíli třeba očekává (např. o víkendu zde měla rodina návštěvu - máme tam jít, ať nejsme za asociály? Nebo raději nerušit?). 



Většinu volného času jsme strávili procházkami po okolí, pití pivka v místní hospůdce a už jsme dokonce jeli na malý výlet na ruiny jednoho starého hradu. Čtete dobře! Jeli = už jsme oba řídili vlevo. Pro mě osobně to nebylo tak stresující, jelikož jsem vlevo už řídila v Austrálii, ale i tak je třeba si na to znova zvyknout.

Utíkám vařit nějakou dobrou večeři a pokusím se dopsat článek o našem výletu do dánského hlavního města Kodaně. Je něco, co by vás třeba o životě aupair couple v Anglii zajímalo? 


Hezký den, M.

1 komentář:

  1. Mě zajímá asi úplně všechno :D. Také jsem do Anglie chtěla vycestovat, ale nakonec mě od toho odradil příběh klučiny, který se tam neměl moc dobře, jak finance, ubytování, lidi, všechno na prd. Takže doufám, že u vás bude všechno skvělý a následně i všechny články :)!

    OdpovědětVymazat