pátek 19. května 2017

Nejsem doma, když je to třeba

Čas tak neskutečně utíká – ani jsme se pořádně nerozkoukali a už máme za sebou první měsíc a s ním i zkušební dobu, kterou jsme úspěšně zvládli, a rodina se s náma zdá být naštěstí spokojená. A my samozřejmě taky! Vůbec to ale nebyl jednoduchý měsíc a měl několik super momentů jako i pár těch hodně špatných… A v takových případech se ten čas naopak neskutečně táhne!



Původně jsem chtěla sepsat nějaký článek o prvních výletech po okolí, o rodině (a že má fakt dlouhou a hlavně zajímavou rodinnou historii), o náplni naší nové práce, ale jedna smutná událost tyto plány úplně změnila a já se rozhodla napsat o tom, že život v zahraničí není jen procházka růžovou zahradou, kde jednorožci prdí duhu se třpytkama. A tak snad někdy příště, s lepší náladou a myšlenkami. Odstěhovat se do zahraničí není jednoduché, nikdy a pro nikoho. Protože při odjezdu musí každý udělat to velké rozhodnutí a zeptat se sám sebe, zda mu odjezd do zahraničí za to stojí. Jedna z nevýhod je, že nebude u všech rodinných sešlostí – a to nejen těch pozitivních, ale především u těch negativních. Ono nikdy nemůžeme čekat doma na zadku s myšlenkou, že radši nikam nepojedeme a nic nepodnikneme, protože co když se něco stane?! Kdykoliv se může něco přihodit, ale pokud odjedete na druhou stranu světa, stane se problém najednou mnohem větším, než by v pohodlí domova byl.

Minulý týden jsem měla večerní „bejbáč“ (hlídání dětí) a zazvonil mi telefon. Věděla jsem, že je to něco vážnýho. Už v průběhu dne mi mamka psala zprávu, že se na Facebooku objevila zpráva, že je můj strejda z tátovy strany nezvěstný. Naši jsou rozvedení už dlouho a bydlí od sebe dost daleko, tak jsem to původně brala jako nějaké nedorozumění, protože to by mi přece někdo „oficiálně“ zavolal ne? Když jsem teda na displeji večer viděla české číslo, udělalo se mi trošku mdlo. Nevím proč, ale okamžitě jsem si vzpomněla na chvíli, kdy mi do Afriky volala mamka, že umřel děda. Prostě víte, že vám do zahraničí nikdo volat nebude, oni vědí, že jste tam a že je to drahý. Proto přece používáme Skype a posíláme si zprávy. Proč teda volat? Vždycky, když mi zvonil telefon, tak to byl průser. A to i tentokrát. Myslela jsem, že mi volají, aby mi potvrdili tu Facebookovou „kachnu“ a stáhl se mi žaludek – ta zpráva byla ale ještě horší. Strejda se sice pohřešoval, ale už ho našli a bohužel, bylo pozdě…

V jednu sekundu mi prolítlo hlavou tolik myšlenek a zároveň jsem cítila to neuvěřitelné prázdno. Dostanu volno? Budu moct přiletět na pohřeb? Měla bych letět hned? Proč to udělal a to mu v tom nemohl nikdo zabránit? Najednou ty naše vtípky a chlácholící věty pro babičky a dědečky jako „aaaale, když se něco stane, tak jsme za pár hodin z Anglie na letišti v Brně!“ byly úplně mimo, protože jsem moc dobře věděla, že letenky na last minute budou drahý a že bych i tak nebyla v Česku tak rychle jak bych chtěla. A to hned.



Musím říct, že se naše nová rodina zachovala naprosto fantasticky, protože jsem si mohla vzít volno, kdy budu potřebovat a na jak dlouho bude třeba. Několikrát se ještě ujišťovali o tom, že chápu, že oni chápou… a přestože jsem se nakonec pohřbu nezúčastnila, tak se ukázali jen v tom pozitivním světle a ten pocit, že jim to není jedno a opravdu se zajímají, je k nezaplacení. Bohužel k nezaplacení byla i letenka. Teda jako nebylo by to tak hrozné, kdybych se ale den pohřbu nedozvěděla míň jak 48 hodin předem. Bylo skoro nemožné dostat se na něj načas, nešlo se jen sbalit a hned jet na letiště a ještě utratit majlant. Babička celou tu situaci vzala hrozně špatně a tak se kvůli ní pohřeb konal, co nejdříve to šlo, jen v nejužším rodinném kruhu a samotný obřad (říká se tomu vůbec obřad?!) byl co nejkratší to šlo. A tak jsem se prostě rozhodla se se strejdou rozloučit z Anglie, bez zbytečných stresů a v hlavě si pořád opakuju, že se tak sám rozhodl a určitě je teďka někde štastnej…

Nejsem moc ten typ člověka, co by takovouto rodinnou tragédii chtěl hlásat do celého světa, jen jsem vám chtěla ukázat, že život v zahraničí není jen to pozlátko a výlety, lepší výplata, větší rozhled a bla bla bla. Prostě to občas stojí za velkou bačkoru a zvlášť v takovýchto chvílích, kdy víte, že byste prostě měli být na jiném místě, doma, ale vy tam nejste.

Už se vám něco podobného přihodilo? A jak jste se s tím vypořádali?

Příště už snad v pozitivním světle o tom, jak se tady v tom našem zapadákově, pracující pro šlechtickou rodinu, máme!

4 komentáře:

  1. To je mi moc líto, hold takovy je život no, zahraničí je krásné, ale někdy přemýšlím co se může stát doma a pak tam člověk není...
    Dream more

    OdpovědětVymazat
  2. Nikdy jsem se nemusela se sebevraždou nikoho opravdu blízkého setkat a vyrovnávat, ale abych pravdu řekla, beru to stejně jako ty. Nešťastní jsou lidé, kteří tu museli zůstat a o milovanou osobu přijít, ale ten dotyčný si tenhle krok určitě několikrát rozmýšlel a pokud opravdu neviděl jiné východisko, tak si myslím, že toto rozhodnutí je pro něj asi fakt to nejlepší. Zvlášť, když člověk trpí depresemi, tak život pro něho musí být fakt utrpení. Sice dostane léky, ale ty ho jenom otupí, jeho trápení to prostě nevyřeší. Vím, že hodně lidí tento názor hodně odsuzuje, ale nikdo nemusel žít v hlavě a těle dotyčného, který na tomto světě nedokáže žít.
    Markét, přeji ti, aby tě bolest brzy opustila a musíš věřit, že pro strejdu tohle bylo vysvobození. Je fajn, že se snažíš to pochopit a nepropadnout totálním depresím. Tak příště už pozitivně :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji Ti upřímně za tento článek. Je to tři týdny, když jsem si prošla podobným. Bydlím přes rok a půl v Itálii a s rodinou se taky moc nevídám. I když jsem šťastá za svůj život tady, občas prostě jsou dny, kdy rodina chybí. Takhle mi taky zazvonil telefon před třemi týdny, když jsem šla zrovna ze školy...neočekávaně mi umřel děda, člověk, ke kterému jsem měla neskutečně blízko, protože právě on byl ten, kdo mě neustále vybízel k cestování a poznávání světa. Naštěstí jsem zrovna v tu chvíli měla u sebe na návštěvě rodiče a tak jsem na tu celou zprávu nebyla sama někde v cizině. Odjela jsem s nimi ihned domů a úplně jsem se na pár dní ztratila ze sociálního světa. Bloguji teprve od února, takže jsem taktéž nevěděla, jak svoji nepřítomnost zpětně vysvětlit nebo jestli tohle je už natolik soukromí, že raději neříkat veřejně nic. Přesto jsem to u sebe na fb stránce blogu sdělila určitým způsobem a musím říci, že mi to hodně pomohlo se s tím vším rychleji vyrovnat. Takže jsem vážně vděčná za tento tvůj článek! Hodně síly přeji!

    OdpovědětVymazat
  4. Člověk vždycky neví, jak se k takovéhle situaci vyjádřit. Neumím si představit, jak ti bylo a je mi to děsně líto. Bohužel, přesně jak říkáš, takovéhle věci člověk dopředu neví a nemůžeš sedět doma na zadku a čekat, jestli se náhodou něco nepřihodí. Se strejdou se rozloučíš, až zase přijedeš do Čech.. Přeju celé tvojí rodině, ať ten smutek rychle překonáte a ať přijde co nejdříve nějaké šťastnější období! :-)


    Lucienne_ReadLoveEat

    OdpovědětVymazat