středa 15. března 2017

Víkendové radosti a starosti

Přesně o tomto jsem mluvila v předchozím článku – jakmile o víkendech odjedeme z domu alespoň na pár hodin, tak je to vlastně všechno v pohodě, protože si s rodinou tolik nezavazíme. Tento víkend byl ale spíše opačný extrém, jelikož jsme se během něho naopak vůbec nezastavili. Docela jsem se těšila až se v pondělí do toho našeho pidi pokojíku zavřu a nevylezu. To se ale nestalo, protože nám rodina nachystala překvápko! Pojďte se podívat, jak vypadal jeden z náš nejvíce natřískaných víkendů za celou dobu...



V pátek jsme brzo ráno (v šest hodin jsem musela vstávat, fuj!) vyjeli směr Londýn a to znamenalo jednu super věc – máme oba dva volno. To jsme měli nahlášené dopředu dost dlouho, protože mi v květnu končí platnost cestovního pasu a já si na ambasádě v Londýně domluvila schůzku k vyřízení pasu nového. Pracovníci ambasády se ale ukázali jako naprosto neschopní, protože jsme sice dorazili o pár minut později (což jsem si říkala, že bude určitě problém a byla jsem připravena na nejhorší), ale na ambasádě nás čekalo něco mnohem lepšího - od rána nejede systém, ale nechtěli mi to psát nebo volat, ale říct osobně. Jako WTF? To myslíte vážně, že se sem plahočím přes dvě hodiny, abyste mi to chtěli říct osobně? A co takový chudáci, co to mají do Londýna ještě dál?! Naprosto nám to pokazilo plány a tak jsme hladový (bez snídaně, protože ať přece stihneme ambasádu) našli lavečku v Kenginston gardens a dali si kafe a sendvič. Aby toho nebylo málo, počasí se docela pokazilo a my tak zrušili i plánovanou návštěvu a oběd v Camden Lock... prostě když se něco kazí, tak pořádně. Naštěstí nám to vynahradil oběd ve výborném korejském bistru a následná prohlídka Sky Gardens (tomu říkám skrytej poklad Londýna!). Ve 35.patře se skrývá restaurace s kavárnou, mini botanickou zahradou a nádherným výhledem na město. Prohlídku je jen třeba zabookovat online dopředu a je zdarma - až budete plánovat výlet, určitě doporučuji. 



Škoda jen toho zamračenýho počasí

Sobota byla taky dost náročná - jelikož jsem se přihlásila na dvoudenní kurz první pomoci, čekala mě druhá půlka se spoustou cvičení, testů a učení. Trošku jsem se bála, že to nezvládnu, protože je to přece jenom dost informací a slovíček, které by kdekomu daly zabrat i v rodném jazyce. Lidi na kurz ale byli neskutečně milí, instruktoři chápaví a veškeré chyby v testech, které jsem udělala, jsme si vysvětlili a zjistili, že to je jen jazykové nedorozumnění. Prošla jsem i praktickým testem, zachránila život několika figurínám i kolegyním z kurzu a mohla jsem se radovat, že těch 150 liber nebylo vyhozených ven oknem. Jupí!

Konečně by nám mohl začít víkend, ale diář říkal něco jiného - pracovní pohovor ve vesničce kousek od Brightonu! Dost jsme si od toho slibovali, protože rodina byla po emailech strašně příjemná a všechno vypadalo ideálně. Dokonce i po příjezdu, když jsme se seznámili, viděli hlavní dům a zahradu, tak jsem si byla jistá, že to prostě bude ti pravé a my si plácneme... dokud nám neukázali náš "domeček", kde bychom měli bydlet. Tak strašně malinkaté a stísněné, bez nějakých úložných prostor. Popravdě jsme z toho byli oba tak přešlí, že jsme se rozhodli raději zkusit ještě jeden pohovor s rodinou u Oxfordu. Docela jsem se těšila, že už budeme mít jasno a přestěhujem si tam hezky věci než poletíme do Česka, ale nepřišel ten nadšenej pocit, ta radost. Rodinu jsme ale neodmítli, prostě počkáme na tu druhou a pak se rozhodneme.

Největší překvápko přišlo ale v pondělí večer, když na náš pokoj zaklepali rodiče, že jedou do porodnice a my přebíráme velení nad dětma a domem! Já teda byla na brigádě v bance, ale Míša to krásně zvládl a ještě uvařil i večeři. Mě čekala krušná noc, kdy se malá pořád budila a nakonec díkybohu souhlasila se spaním v posteli rodičů a spala až do rána - teda asi, pokud brečela, tak nás to nevzbudilo haha. Hezky jsme je ráno nachystali, nasnídali jsme se, odvezli do školky/školy a strávili krásné odpoledne, navařili večeři, vykoupali... a pak dojela babička, po ní rodiče i s miminkem a všechno se posralo haha. Jo, je pravda, že nám poděkovali přes zprávu, ale asi jsme čekali větší vděk za to, že jsme se o to všechno postarali. Den volna, nějaký bonus navíc... nebo aspoň cítit větší vděk. Chápeme, že je po porodu, jsou nevyspaní a všechno je nový. Ale tak nějak. Je to jen naší rodinou nebo jsou tak strašný všechny host families, který jsou těhotný/rodí? Miminko je teda rozkošný, ikdyž děti to neberou obě tak pozitivně, protože chudák malá má strach a cítí se nesvá, že už nebude maminčina holčička. Určitě si ale zvyknou, teď otázka zda i rodina bez jakékoliv pomoci, jelikož my odcházíme za pár dnů a uklízečky už taky vyhodili haha... 

Držte nám v sobotu palce, ať je to ubytování v druhé rodině alespoň o pár centimetrů větší! 😊

2 komentáře:

  1. Sky gardens mě strašně mrzí, že jsem za celý rok nenavštivila :D Musím se do Londýna znovu vydat. S rodinkou mi to mrzí, doufám, že ty u Oxfordu bude stejně fajn, ale s lepším ubytováním.
    A samozřejmě gratuluji ke kurzu první pomoci!

    Travel with Marky || Život v Americe

    OdpovědětVymazat