úterý 12. ledna 2016

Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbw ... Zambie!

Je tomu už nějaký ten pátek, ale vidím to jako dnes... moje tehdejší fakulta měla v rámci studijních praxí také možnost výjezdu do zahraničí. Vedle klasického Erasmu byla i varianta pracovní stáže v různých, spíše tedy rozvojových zemích světa. Je libo Thajsko, Bangladéš, Jihoafrickou republiku, Namibii nebo třeba Zambii? Rozhodla jsem se vyzkoušet štěstí (a taky svoje schopnosti) a přihlásila jsem se (bylo třeba sepsat životopis a motivační dopis v angličtině). Jak já byla šťastná, když jsem se zúčastnila osobního pohovoru a poté se dozvěděla, že pojedu! Tenkrát to mělo být Thajsko. 

Západ nad hlavním městem - pohled z našeho balkónu


Hrozně jsem se těšila na objevování jeho krás a především práci v thajském vězení. Bohužel osud tomu chtěl jinak a zhruba měsíc před odletem nám stáž zrušili a byla mi nabídnuta africká země - Zambie. Bylo to náročné rozhodování, protože odjet za necelý měsíc do země, o které nevím nic? Do které potřebuji spoustu očkování? Co tam budu dělat? A co ta chudoba a AIDS?

Po tom, co jsem na vše kývla, se všechno událo hrozně rychle. Bylo potřeba koupit letenky, zajistit si očkování (žlutá zimnice, břišní tyfus, meningitida aj.), pojištění, mezinárodní řidičák (kdyby náhodou) a především si o zemi zkusit zjistit co nejvíce. Když se člověk x měsíců chystá a připravuje do Asie, tak je pak měsíční shon skrz Afriku trošku stres haha...


Místní tržnice - fazolky, sušené rybičky a housenky


V Zambii jsem strávila krásné a náročné, hodně náročné 3 měsíce. Doposud to považuji ale za období, které mi do života snad dalo ze všech zkušeností nejvíce. Posunulo mě jak v profesním životě, tak především v tom osobním. Byla to ta pravá škola života. Člověk si najednou srovná hodnoty a priority, už vlastně nikdy nebude stejný. Navždycky za tuto příležitost budu neskutečně vděčná, přestože to nebyla procházka růžovým sadem.



A co že jsem tam teda vlastně dělala? Pracovala jsem ve dvou chudinských čtvrtích. V jedné jsme pomáhali v Centru pro děti a mladistvé a ve druhé jsme chodili učit děti, které si z finančních důvodů vzdělání v oficiální škole dovolit nemohli. Připravovali se pro ně různé volnočasové aktivity, vysvětlovalo se jim, jak funguje svět, doučovala se matematika a angličtina. Vlastně všechno co vás napadne (například i ukázat slona na obrázku, protože přestože jste v Africe, tak to neznamená, že tyto děti někdy slona viděli).

Ubytování jsme měli zajištěné v místních "kolejích" pro vysokoškoláky. Byl to takový rodinný dům s asi 20 pokoji. Na místní poměry obrovský luxus v podobě kuchyně, žehličky a žehlicího prkna, záchodu a nebo třeba balkónu. Ještě aby ne - studovat si tam může dovolit opravdu málokdo, a proto náš soused byl například syn vysoce postaveného politika. I tak se ale občas stalo, že jsme vařili večeři na ohni za domem, protože vypadla elektřina a prali jsme si v lavóru ručně. Jak říkám - byla to prostě škola života.

Taková typická cesta do práce - spoustu odpadků, prasátek - ale taky milých lidí

Tržnice v hlavním městě Lusaka


A kam všude jsem se měla možnost podívat na výlet? Jaký div světa jsem viděla? A jaké zvířata potkala? O tom zase příště...



Mějte se krásně a pamatujte - peníze by ve vašem životě neměly být priorita číslo jedna...
M. ♥

2 komentáře:

  1. Tak toto je absolútne úžasné! Ja som robila dobrovoľníka v Indonézií, ale do Afriky by som chcela ísť tiež. Každý kto tam bol si to veľmi chváli!

    Nika z Break the Rules

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Indonézie zní taky zajímavě! Co přesně jsi tam dělala? :)

      Vymazat